Redesign z pekla: Když klient chce vše jinak

Redesign je slovo, které v naší branži vyvolává smíšené pocity. Na jednu stranu je to příležitost posunout produkt na novou úroveň. Na druhou stranu je to minové pole plné subjektivních názorů, rozporuplných požadavků a věty, která nás pronásleduje ve snech: "Udělejte to víc moderní."

Za léta praxe jsme zažili redesigny, které proběhly hladce. A pak redesigny, po kterých jsme zvažovali kariéru v lesnictví. Tady jsou ty druhé.

"Vlastně se mi to nelíbí"

Klasický scénář. Klient si objedná redesign webu. Projdeme kompletním designovým procesem -- analýza cílové skupiny, wireframy, moodboardy, dva kola návrhů. Klient postupně schvaluje každý krok. Podepíše finální design. Dáme se do vývoje.

Tři týdny práce. Frontend je hotový na osmdesát procent. A pak přijde e-mail:

"Podívali jsme se na to znovu a vlastně se nám to nelíbí. Vůbec. Mohli bychom začít od znova?"

Opakuji: podepsali finální design. Schválili wireframy. Schválili barvy. Schválili typografii. Schválili rozložení. Ale teď, když to vidí "naživo", se jim to nelíbí. Všechno.

Co se stalo? Zjistili jsme, že klient ukazoval rozpracovanou verzi kolegům, kteří nebyli součástí schvalovacího procesu. A ti kolegové měli "pár připomínek". Těch připomínek bylo třicet sedm. V tabulce. Seřazené podle "důležitosti", přičemž vše bylo označeno jako "kritické".

Redesign výborem

Dvanáct lidí na schvalovací schůzce. Dvanáct. Marketing, obchod, IT, právní oddělení, dva jednatelé, asistentka jednatele (která "má dobrý vkus") a provozní ředitel, který přišel pozdě, nečetl podklady, ale měl nejhlasitější názory.

Představte si to: navrhujete barvu hlavního tlačítka. Zelená? "Moc agresivní." Modrá? "To je jako u konkurence." Oranžová? "To je jako Fast food." Červená? "To vypadá jako chyba." Šedá? "To je nudné." Gradient? "To je zastaralé." Na jednu barvu tlačítka jsme strávili čtyřicet minut diskuse.

Výsledek? Kompromis, se kterým nebyl nikdo spokojený. Protože když se dvanáct lidí shodne na kompromisu, vznikne něco, co aktivně nechce nikdo. Ne že by to bylo špatné. Jen to není nic.

Nejlepší moment byl, když provozní ředitel řekl: "Já bych to celé udělal jinak, ale nechám to na vás." A pak dalších dvacet minut vysvětloval, jak by to udělal jinak.

"Udělejte to víc moderní"

Existuje věta, která je v designové branži ekvivalentem "nakreslete mi zbytek sovy". Je to: "Udělejte to víc moderní."

Co to znamená? Neumíme říct. Klient taky ne. Ale chce to modernější. Jasné?

Zeptáme se na reference. Weby, které se jim líbí. Aplikace, které považují za moderní. Obvykle dostaneme Apple.com, Airbnb a "ten web, co jsem viděl minulý týden, nemůžu ho najít, ale byl takový... moderní."

Na základě toho připravíme návrh s čistým layoutem, dostatkem bílého prostoru, moderní typografií. Zpětná vazba: "To je moc prázdné. Kde jsou informace? Potřebujeme tam dát víc textu."

Přidáme obsah. "To je moc zaplněné. Mělo to být moderní."

Jsme v kruhu, ze kterého není úniku, protože "moderní" v hlavě klienta znamená něco, co neumí artikulovat, a my se to snažíme uhodnout pomocí telepatie.

Sedm barevných schémat za tři týdny

Jeden projekt, který nám dal zabrat. Klient chtěl redesign firemního webu. Začali jsme s firemními barvami -- logicky, brand consistency je základ.

Týden jedna: "Firemní barvy jsou nudné. Co zkusit něco odvážnějšího?" Připravíme novou paletu. Týden dva: "To je moc odvážné. Zákazníci nás nepoznají." Zpět k firemním barvám, ale s akcentem. "Ten akcent se mi nelíbí. Co fialová?" Fialová verze. "Ne, fialová ne. Co zelená?" Zelená verze. "Zelená vypadá jako ekologická firma. My nejsme ekologická firma."

Týden tři: "Víte co, vraťme se k těm původním firemním barvám." Tam, kde jsme začali. Tři týdny, sedm barevných schémat, nula pokroku.

Poučení, které jsme si z toho odnesli? Omezený počet revizí v smlouvě. Ne proto, že bychom byli zlí, ale proto, že neomezené revize vedou k neomezenému rozhodovacímu kolotoči.

Teenager jako designový konzultant

Schůzka s klientem o vizuální identitě e-shopu. Klient přivede svého syna, sedmnáctiletého gymnaziastu. "Honza je na počítače, má skvělý vkus, tak jsem ho vzal na konzultaci."

Honza měl vkus. Odpovídající sedmnáctiletému klukovi, který tráví čas na TikToku a hraje Fortnite. Chtěl neonové barvy, animace na každém elementu, tmavý režim jako výchozí (e-shop prodával zahradní nábytek), vlastní kurzor myši a "něco jako ten parallax efekt, ale víc."

A klient souhlasil. S vším. Protože Honza "rozumí mladé generaci" a cílová skupina e-shopu je přece "všichni".

Strávili jsme hodinu diplomaticky vysvětlováním, proč neonově růžové tlačítko "KUP TEĎ" s pulzující animací možná není ideální pro e-shop se zahradními grily.

Frankensteinův design

"Podívejte se na tenhle web" -- odkaz na Apple.com. "Chci takhle čistý header." Pak: "A tady, ten carousel jako na Amazonu." Dále: "Footer jako má Airbnb." A: "Produktovou stránku jako Notino." Plus: "Checkout jako Alza."

Klient vzal pět různých webů, vybral z každého jednu část, a chtěl to dát dohromady do jednoho designu. To je jako vzít motor z Ferrari, karoserii z Volkswagenu, interiér z Tesly, kola z traktoru a čekat, že z toho bude fungující auto.

Každý z těch webů má svůj vlastní designový systém, svou vizuální logiku, svůj layout. Části z nich nejdou kombinovat, protože spolu nekomunikují. Header z Apple.com předpokládá minimalistický obsah. Carousel z Amazonu předpokládá maximální hustotu informací. Ty dvě filosofie spolu prostě nežijí.

Výsledek takového přístupu je vždy vizuální chaos. Web, který nevypadá profesionálně, protože nemá jednotný vizuální jazyk.

Proč designový proces existuje

Všechny tyhle příběhy mají jedno společné: obcházení designového procesu. A ten proces existuje z dobrého důvodu.

Výzkum na začátku zjistí, co uživatelé skutečně potřebují. Ne co si myslí majitel firmy. Ne co si myslí jeho syn. Co potřebují lidé, kteří budou web nebo aplikaci reálně používat.

Prototypování umožní testovat nápady levně a rychle, ještě než se napíše jediný řádek kódu. Wireframe se zahodí snadno. Tři týdny vývoje ne.

Testování na reálných uživatelích odhalí problémy, které žádná schůzka neodhalí. Protože uživatelé neříkají, co chtějí -- ukazují to svým chováním.

Iterace znamená postupné zlepšování na základě dat, ne na základě toho, že provozní ředitel přišel v pondělí s nápadem, protože o víkendu viděl zajímavou reklamu.

Říct "ne" (nebo přesněji "ano, ale podívejme se na data") je součástí naší práce. Nejsme automat na pixely. Jsme tu od toho, aby výsledek fungoval. A někdy to znamená bránit návrh před klientem samotným.